Toužíte být znovu někomu blízko, ale nechcete přehlížet sama sebe. Dopřejte si čas poznávat, komu důvěřovat a jak se otevírat lásce vlastním tempem.
Znáte jeho ranní zprávy, oblíbené písničky i způsob, jakým vás dokáže rozesmát po náročném dni. Někdy máte pocit, že už se znáte dlouho. Jen jste spolu ještě neseděli u jednoho stolu. S každou další zprávou se těšíte víc — a možná se zároveň začínáte bát, aby první skutečné setkání nepokazilo něco, co už je ve vaší hlavě tak krásné.
Těšíte se na něj, líbí se vám jeho blízkost a ráda byste ho viděla znovu. Jen při představě společného víkendu, seznámení s rodinou nebo rychlých velkých plánů cítíte, že je toho najednou moc. Možná se bojíte říct, že chcete pomaleji. Aby si to nevyložil jako nezájem. Aby nezmizelo něco hezkého jen proto, že vaše srdce nechce běžet stejnou rychlostí jako kalendář.
Zeptá se, jak dlouho jste sama, a vy najednou nevíte, kde začít ani kde přestat. Chcete být upřímná. Zároveň nechcete první hezký večer proměnit ve vyprávění o všem, co vás bolelo. Možná se bojíte, že když řeknete málo, budete něco skrývat. A když řeknete moc, uvidí ve vás hlavně minulý příběh místo ženy, která sedí před ním dnes.
Byl milý, zajímal se a večer příjemně uběhl. Nemáte mu vlastně co vytknout. Jen po cestě domů necítíte to velké rozechvění, podle kterého jste dřív poznávala začátek. Možná nevíte, jestli dát dalšímu setkání prostor, nebo byste tím jen předstírala zájem. A možná se bojíte také druhé možnosti: abyste neodmítla něco dobrého jen proto, že to nezačalo dost hlasitě.
Když si představíte nové seznámení, neozve se jen zvědavost. Přidá se hlas, který připomene váš věk, změny těla a všechny roky, kdy jste žila jiný život. Možná vám říká, že zajímaví muži už jsou zadaní nebo že teď už nemáte právo být vybíravá. Ještě jste nikoho nepotkala a už se v duchu připravujete přijmout méně, než byste si doopravdy přála.
Těšíte se na zprávu a po dlouhé době si připadáte zase trochu jinak než jen jako člověk, který všechno organizuje. Zároveň se ve vás ozývá otázka, kam se nový muž vejde vedle dětí, běžných povinností a života, který už má svůj rytmus. Možná vás předbíhá pocit viny. Jako by radost z nového setkání automaticky znamenala, že někomu berete čas nebo pozornost, která patří jemu.
Odcházela jste s příjemným pocitem. Rozhovor plynul, smáli jste se a někde mezi cestou domů a první ranní kávou už jste se začala těšit na příště. Potom přijde slušná zpráva, že dál pokračovat nechce. Rozumíte slovům. Jen vás překvapí, jak rychle se k nim připojí další: byla jsem moc, málo, nezajímavá, směšná, zase jsem si něco namluvila. Z jednoho rozhodnutí cizího člověka se během chvíle stává hodnocení celé vás.
Najednou se vám chce plánovat podle toho, kdy má čas. Odložíte cvičení, kamarádce navrhnete jiný den a vlastní klidný večer vyměníte za možnost ještě na chvíli být spolu. Je v tom radost a příjemné těšení. Jen po nějaké době zjistíte, že o jeho týdnu víte všechno, zatímco z vašeho vlastního zůstaly hlavně mezery mezi setkáními.
Převléknete se potřetí, zkontrolujete čas a ještě cestou přemýšlíte, o čem budete mluvit. Chcete působit přirozeně, ale zároveň zajímavě. Uvolněně, jen ne lhostejně. Když se pak posadíte naproti němu, část vaší pozornosti stále sleduje, jak na vás reaguje. Směje se? Nenudí se? Líbíte se mu? Mezi všemi těmito otázkami snadno zanikne jedna stejně důležitá: Jaký je vlastně on?...
Chybí vám objetí, společný smích i pocit, že se na někoho těšíte. Když se ale objeví muž, který vás zaujme, vedle příjemného očekávání přicházejí otázky. Co když se zase změním v ženu, která čeká na zprávu? Co když přehlédnu něco důležitého? Po zklamání můžete po blízkosti toužit a současně se jí bát. Jak dát novému vztahu šanci a přitom neztratit důvěru v sebe? Možná...
