Můžete milovat druhého a přitom zůstat sama sebou. Najděte slova pro své potřeby, prostor pro vlastní přání a odvahu říct, co je pro vás důležité.
Celý den se těšíte, že večer nikam nepůjdete. Uděláte si něco dobrého, zavřete notebook a chvíli nebudete muset na nic odpovídat. Potom partner navrhne návštěvu nebo společný program a vy téměř automaticky přikývnete. Vždyť by mu mohlo být líto, že chcete být sama. Jen to malé těšení se potichu ztratí. A s ním další kousek prostoru, ve kterém můžete slyšet sama sebe.
Víte, co má rád partner, co by potěšilo děti a kam by nejraději šla kamarádka. Umíte rychle poznat, co se hodí, co je praktické a co všem usnadní den. Jen když zazní otázka „a co by sis přála ty?“, nastane zvláštní ticho. Nechcete dělat problémy. Možná opravdu nevíte. A někde uvnitř vás zamrzí, že jste sama sobě tak vzdálená i v úplně obyčejné věci.
Když je někomu těžko, většinou víte, co udělat. Uvařit, zavolat, obejmout, něco zařídit. Jenže jakmile někdo nabídne stejnou péči vám, slyšíte se říkat, že to není potřeba. Zvládnete to. Nechcete obtěžovat. A potom sedíte sama nad věcmi, se kterými by vám vlastně bylo moc příjemné nebýt sama.
Něco vás zraní a dřív, než si to stihnete pojmenovat, už se zlobíte sama na sebe. Neměla jste tak vyjet. Měla jste to říct klidněji. Možná nemáte právo být naštvaná vůbec. A tak se celý příběh rychle přesune od toho, co vás bolelo, k otázce, jak se znovu stát příjemnou. Váš vztek se omluví, ale to, kvůli čemu přišel, zůstane ležet mezi vámi.
Možná vás vítají s úsměvem a opravdu vám chtějí být blízko. Jenže společné víkendy se plánují dřív, než se někdo zeptá vás. U oběda se komentuje, jak byste měla vychovávat děti, a vaše odmítnutí další návštěvy působí skoro jako osobní zklamání. Nechcete nikoho ranit. Jen někdy odjíždíte s pocitem, že jste celý den byla součástí cizí představy o tom, jaká máte být.
Přitáhne si vás k sobě a vy byste si přála jen chvíli ležet v objetí. Zároveň už přemýšlíte, co bude následovat a jestli ho zklamete, když dál chtít nebudete. Možná se usmějete a necháte věci plynout, i když uvnitř necítíte vlastní ano. Ne proto, že byste si blízkost nepřála nikdy. Jen v této chvíli slyšíte jeho očekávání hlasitěji než sebe.
Někdo se zeptá, jestli už jste někoho potkala, a obyčejný rozhovor se najednou promění v malé vysvětlování. Ne, ještě ne. Ano, chodíte mezi lidi. Ne, asi nejste příliš vybíravá. Přitom jste ještě před chvílí měla docela hezký den. Jen teď jako by bylo potřeba obhájit život, ve kterém právě není partnerská fotografie vedle postele.
Říkáte „to je v pohodě“, i když vás to uvnitř mrzí? Vlastní potřeby nemusíte schovávat, aby s vámi bylo snadné být. Jak je vyslovit klidně a s respektem?
Všimnete si jména na displeji, jeho krátkého úsměvu nebo věty, kterou pronese o jiné ženě. Navenek se třeba nestane téměř nic. Uvnitř se ale rozběhne celý příběh. Kdo je? Proč jí odepisuje tak rychle? Píše si s ní způsobem, který dřív patřil jen vám? A hned za těmito otázkami přichází další nepříjemný pocit: nechcete přece být žárlivá žena, která všechno kontroluje. Možná se proto začnete přesvědčovat, že vám nic nevadí, ještě dřív, než vůbec zjistíte, co vás zasáhlo.
Láska nás učí dělat kompromisy. Přestat počítat, kdo komu napsal první, občas změnit plán, přijmout, že druhý člověk potřebuje něco jiného než my. Jenže mezi kompromisem a pomalým opouštěním sebe sama vede překvapivě tenká hranice. A většinou ji nepřekročíme jedním velkým rozhodnutím. Přecházíme ji po malých krocích, které jednotlivě vypadají docela nevinně.
